Ve společnosti se cítím velmi dobře. Jsem hodně společenský člověk a kdybych měla být někde sama, tak bych moc ráda nebyla. A je hodně zajímavé, že jsem jinak introvert. Jde to vůbec dohromady? Být introvert a mít rád společnost? Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, dokud jsem nebyla na prezentaci právě zmíněných lidských povahových rysů. byla to velmi pěkná přednáška a taky společnosti byla prima. Dokud se lidi mezi sebou nezačaly bavit. Je mi hodně trapné a stydím se, když musím s někým cizím mluvit. Vůbec nevím roč, přitom bych si tak moc ráda povídala. Žiji na vesnici, kde jsou samé důchodce, a tak si nejsem moc zvyklá na jinou společnost. Sice se s důchodci hodně a často baví, chodíme spolu na kávu a střídáme to, ale jinak jsem hodně uzavřená. Nebo že by mě nebavila témata lidí, o kterých se baví lidi v mém věku? Vůbec nevím.

Ale je pravda, že nemám moc smyslu pro humor. Nebo možná ano, ale ještě jsem ho u sebe neobjevila. Vůbec se nedokážu smát vtipům, kterým se třeba smějí všichni. Vůbec nevím. Sice ten vtip vždycky pochopím, ale mě vtipný vůbec nepřijde a nevím proč. Většina vtipů mi přijde hodně trapných. Raději mám kolem sebe lidi, kteří se baví o vážnějších tématech.

Sice ano, mám ráda drby a taky se v nich vyžívám, ale čeho je moc, toho je příliš. Nebo taky vůbec nerozumím tomu, když je společnosti někdo například zakopne. A všichni se smějí. Mě to vůbec vtipné nepřijde. Nebo když se někdo přeřekne nebo si splete slovo. Všichni okolo mě se smějí a mají trapné poznámky, ale mě to přeřeknutí vůbec nebere. Prostě se člověk spletl a co je na tom? Někdy na to ani nereaguji, protože vím, jak to to člověk myslel, tak proč ho přerušovat ve větě a rozhovoru? Někdy je společnost vážně divná. Mám dva moje nejlepší kamarádky, ale ty mají taky zajímavý smyl pro humor, ale směji se s nimi, aby se neřeklo. Doufám, že někdy budu mít velký smysl pro humor.